Emma – mistryně Evropy

Velmi krátký příspěvek, protože za chvíli zase jezdím.

Na začátku včerejší noční jsem dostal do mobilu SMS, že Emma (moje starší dcera) se stala mistryní Evropy v Mažoretkách.

Bože, to byl nepopsatelný pocit!!! ČR má tedy další mistryni Evropy.

Ta pýcha, ta radost, to uvědomění si a miliarda dalších pozitivních pocitů, které mi prošly hlavou. Je sice druhý den PO, ale já jsem stále při tom pomyšlení, co letos Emma dokázala v haj..u. Je to pro mě prostě zcela nový pocit, který jsem ještě v životě neměl.

  • ukončila základku, a po celou dobu měla samý jedničky
  • dostala se na gymnázium
  • stala se mistryní ČR v mažoretkách
  • stala se mistryní Evropy v mažoretkách

Jsem pro ti ní úplnej suchar.

A co se mi na tom nejvíc líbí, že mažoretky dělá 3 roky a že to nedělá z donucení, ale protože jí to ba. A takhle to má být. Je to prostě jiná liga, když vás něco ba. Dělejte tedy to, co vás ba. Život se vám stane krásnější.

Pozn.: Slogan jejich klubu je taky super

[testimonial_wrap]
[testimonial]Svět patří těm, kteří bojují za své sny.[client_name]Mažoretky Sympa[/client_name][/testimonial]
[/testimonial_wrap]

Brno – Kadetky classic ME 2015

 

Brno – Kadetky vyhlášení ME 2015

Taxikařím – úvodem

Hodně lidí mi říká, když se dozví, že jsem začal dělat taxikařinu, že jsem se zbláznil. Nebo:

Ty s tvým vzděláním a zkušenostmi? Ty jsi se musel nadobro zbláznit, takhle klesnout! Máš to zapotřebí?“ Atd. atp.

Odpovídám, že mám to zapotřebí, proto jsem udělal změnu. Jinak bych to asi nedělal.

Jak to všechno začalo? Prostě. Nic neděláme, tedy povětšinou, bezmyšlenkovitě. Vše má nějakou příčinu a následek. Příčina a následek se neustále opakuje. Přesně tak, jako ve fyzice akce a reakce.

My lidé jsem jsme rádi lenivý. Věci si co nejvíce usnadňujeme. Změny, které nabourávají náš daný statut, se kterým jsme momentálně smířeni a sžiti, nemáme moc v oblibě. Natož radikální. A mnoho zájmových skupin jako například politici, bankéři atd. to moc dobře vědí, že nemáme rádi změny a zneužívají toho. Ale to jej jiný příběh. Během dne se setkáváme se situacemi a informacemi různého typu. Snažíme se je řešit, ale i snažíme se je neřešit či odpálkovat, abychom mohli být v klidu. A v klidu a klídku zůstáváme do momentu, kdy si teprve sami řekneme, ne naše okolí, že nám řekne, ale mi sami řekneme sobě: už toho bylo dost, je třeba něco změnit. Takže jsou tady tři fáze:

  1. Uvědomit si
    • co se děje
    • že náš život se neposouvá tam, kde ho chceme mít
    • že my se neposouváme tam, kde chceme nebo čím chceme být
  2. Říci si
    • důvod proč udělat změnu
    • plán pro další naše životní období
    • co bude naší odměnou, uskutečníme-li změnu
  3. Uskutečnit změnu

Jakmile tohle máte, jakmile se těmito třemi jednoduchými kroky řídíte, zjistíte, že se posouváte velice rychle k vašemu vytčenému cíli. Je však třeba říci, že některé změny jsou natolik radikální, že je neuskutečníme, protože se bojíme udělat změnu často jen proto, co tomu řekne naše okolí. A přitom je to tak jednoduché se tohoto strachu z názoru okolí zbavit. Stačí si říct:

A co je nám do toho, co tomu říkají kolem?

  • žijí snad oni náš život?
  • jak můžou přesně vědět po čem a jak moc toužíme?
  • zaplatí za nás nájem, školné dětem, cestu kolem světa, zhubnou za nás, atd.?

Ne, nic pro vás vaše okolí v tomto směru neudělá. Jste na to prostě sami, s tím se smiřte. Ten, kdo se vás při změně snaží chápat a podpořit, to je osoba, které se držte a až bude potřebovat ona podpořit a pomoct, oplaťte jí to, seč vám síly budou stačit.

Udělat změnu ve svém životě z vlastního popudu, to chce odvahu a morální sílu.

A já dávám klobou dolů před všema lidma, kteří dokázali a dokáží udělat změny navzdory tomu, že mínění okolí zejména toho nejbližšího není příznivé.

Nejste povinováni komukoliv se zpovídat, proč jste změnu udělali, kromě lidí z nejužší rodiny. Prostě ji uděláte a basta. Věřte, že vaše okolí si časem zvykne na to, že jste změnu provedli a vy budete mít klid a sílu do další vaší změny. Nakonec si i vaše okolí časem zvykne, že jste takoví jací jste.

Možná jsem ještě nezodpověděl, proč jsem začal dělat taxikáře.

  1. Každý máme v dětských letech nějaký sen, čím bychom chtěli být (kosmonaut, popelář, tramvaják, tirák, doktor, milionář, pilot, …)
    • jedním z mých dětských snových povolání povolání bylo jezdit taxikem, tramvají, autobusem a tirákem
    • v roce 1992 mě nevzali na pilota, protože mám snížený barvocit
    • v roce 2011 mě nevzali v DPP na tramvajáka, protože jsem překvalifikovaný. Mým snem bylo jezdit s tramvají. Ideálně s číslem 17 anebo 22. Bohužel. Jak probíhalo přijímací řízení, o tom snad někdy napíšu. Rozhodně to byla chvíle, kdy jsem si připadal, jak v Absurdistánu.
    • minulý měsíc jsem udělal zkoušky na taxikáře. Nebyly snadné, ale pokud se učíte, zvládnete to. Takže plním si jedno ze svých dětských snových povolání.
  2. Dělám to proto, že je to poctivá práce, při které cestuji.
  3. Dělám to proto, že vím, že mě to přiblíží k mému hlavnímu snu.

A jaké to je dělat taxikáře? Je to tvrdé. Je to rozhodně jiné než to, co jste si představovali. A to od počátku, kdy se vydáte na tuto cestu. S každým „ritem“ máte ale příběh, který je povětšinou úsměvný. A usmívat se, to je příjemný. Budu-li mít chuť, napíšu pár kraťoučkých příběhů i o tom, jak to celé funguje.

Je vaše povolání, práce tím, čím jste skutečně chtěli být? Je vaše povolání, zaměstnání takové, které skutečně doplňuje a podporuje vaši cestu k vašemu cíli? A pokud ano, jak to máte ošetřeni, když by jste o vaše povolání, zaměstnání přišli z jakéhokoliv důvodu?